Boj o svobodu nebo o dolary?

Vojenská agrese USA v Sýrii je zažehnána. Nositel Nobelovy ceny míru Barack Obama nebyl schopen přesvědčit Radu OSN, mezinárodní společenství ani tradiční spojence, jako je Velká Británie, o nutnosti vojenského úderu na režim Bašára al-Asada v Sýrii. Dokonce i šance, že by intervenci prosadil na poli amerického kongresu, je minimální, když se ukázalo, že jeho plán podporuje méně než 10 % Sněmovny kongresu. Americké ani světové veřejnosti se nepodařilo vysvětlit, jak je možné, že po jedenácti letech boje s Al-Káidou, který následoval po útoku z 11. září 2001, se Američané ocitají na stejné bojové frontě s an-Nusrou, odnoží Al-Káidy, jejímž cílem je vytvoření muslimského státu na území Sýrie. Proti útoku v Sýrii se postavila i část amerického establishmentu včetně Zbigniewa Brzezinského, který jako bezpečnostní poradce prezidenta Jimmyho Cartera zostřoval v 80. letech vzájemnou konfrontaci se Sovětským svazem aktivní podporou mudžahedínů v Afgánistánu, ze kterých se později zformovala Al-Káida.

Generál Wesley Clark, muž, který velel operaci NATO v Jugoslávii, veřejně upozorňuje, že invaze do Libye, Iráku, Sýrie a Iránu je součást strategie, kterou americká administrativa přijala po útocích z 11. září 2001. Podle něj se tedy nejedná o reakce na existenci zbraní hromadného ničení v Iráku nebo chemických zbraní v Sýrii, ale o dlouhodobou vojenskou kampaň USA pro získání vlivu a ropy na Blízkém východě.

Americký establishment se nepokouší zakrývat, že hlavním důvodem invaze do Iráku byla ropa. Například Alan Greenspan, bývalý předseda Fedu, ve svých memoárech napsal: „Jsem smutný z toho, že je politicky nepřípustné přiznat to, co každý ví: Irácká válka byla především o ropě“. A současný ministr obrany Charles Hagel v roce 2007 řekl: „Někdo tvrdí, že (v Iráku) nebojujeme kvůli ropě. Samozřejmě, že bojujeme.“

Před válkou byly ropné rezervy zcela v rukou režimu Saddáma Husajna. Deset let po válce jsou po složitém legislativním boji hlavními společnostmi ovládajícími iráckou produkci ropy ExxonMobil, Chevron, BP a Shell. Již v říjnu a listopadu 2002 před válkou jednali, podle informací zveřejněných v britských novinách Independent, o budoucnosti irácké ropy zástupci nadnárodních ropných společností s představiteli britské a americké vlády. Těchto schůzek se účastnily i ropné a armádní servisní korporace, jako je Halliburton. Hlavní roli zde hraje Dick Cheney, který byl za vlády Bushe staršího ministrem obrany a vedl invazi do Panamy a první Válku v zálivu. Za vlády demokratického prezidenta Billa Clintona působil jako ředitel Halliburton Industries.

Irácká produkce ropy vzrostla za posledních pět let o 40 procent na 3 milióny barelů denně a celkem 80 procent produkce je exportováno ze země. Podmínky k životu v Iráku se ale dramaticky nezlepšily a podle OSN stále žije 25 procent místní populace v chudobě. Roční tržby z těžebních firem v Iráku dosahují hodnoty přibližně 100 miliard dolarů.

 Mapa rozmístění amerických základen na Blízkém východě

Irák, Libyi a Irán spojuje ještě jedna věc – skutečnost, která není často zmiňována. Podle knihy William Clarka (2005)  Petrodollar Warfarevšechny tyto země pojí fakt, že začaly prodávat ropu za jinou měnu než je dolar. Do té doby, než se Irák v roce 2000 rozhodl obchodovat ropu za eura, tak celý trh byl výsostnou doménou amerického dolaru. Petrodollarový systém má svoje počátky po zániku Brettonwoodského měnového systému v 70. letech, kdy Američané intenzivně hledali čím nahradit krytí dolaru zlatem. USA pod vedením Henry Kissingera domluvily se saudskou královskou rodinou, že pokud bude obchodovat ropu pouze za americké dolary, tak od USA výměnou dostane vojenskou ochranu svých zájmů v regionu. Do konce roku 1975 se podobné dohody podařilo rozšířit na všechny členy organizace OPEC. Tím se podařilo ukotvit roli dolaru jako mezinárodní rezervní měny a získat tím ještě jednu velkou výhodu. Slovy amerického velvyslance v Saudské Arábii: „Americké ministerstvo financí může tisknout peníze a nakupovat za ně ropu, což je výhoda, kterou nemá žádná jiná země.“ Obrovský zájem o americký dolar umožňuje USA uvalovat na celý svět inflační daň.

V současné době dosahuje objem petrodolarových transakcí ročně 6,8 biliónu dolarů, což je zhruba 10 procent světového HDP a 45 procent HDP USA.

Podle výzkumu Harvardské univerzity pod vedením Lindy Bilmes publikované v knize The Three Trillion Dollar War budou celkové finanční náklady spojené jenom s invazí do Iráku neuvěřitelné 3 biliony dolarů, což je zhruba 800 tisíc korun na jednu americkou domácnost. To se shodou okolností shoduje se třemi biliony, které natiskla americká centrální banka Fed od počátku krize v rámci tří kol kvantitativního uvolňování. Jsou to náklady rovnající hodnotě třicetinásobku současného ropného exportu Iráku. Kdyby si ropné společnosti válku musely platit ze svého a ne z peněz daňových poplatníků, tak by k ní nikdy nedošlo.

Zatímco Irák je země s druhými největšími ropnými rezervami, tak Libye má největší ropné rezervy v Africe. Mezi hlavní důvody pro vojenskou intervenci v Libyi zřejmě patřil fakt, že Kaddáfí měl v plánu krátce před invazí uvést v chod Zlatý dinár, plně zlatem krytou měnu a rozšířit ji do dalších zemí v regionu. To by mělo na mezinárodní měnový systém založený na dolaru zásadní dopad. Cíle a způsob provedení vojenské akce v Libyi ukázaly, že hlavním cílem, v rozporu s mandátem OSN, bylo odstranit Kaddáfího, což také veřejně přiznal 27. března 2011 britský ministr obrany Liam Fox. Po něm to 10. dubna zopakoval v televizi CNN bývalý britský premiér Tony Blair.

Sýrie není významný producent ropy, ale je to poslední spojenec Iránu v regionu. Iránská burza začala ropu 17. února 2008 prodávat za eura, zlato, japonský jen,  čínský jüan i ruský rubl. Irán se dostal kvůli svému údajnému jadernému zbrojení pod silné mezinárodní sankce. Íránské bankám byl například zamezen finanční styk se zahraničím. Soudní dvůr Evropské unie 6. září tohoto roku prohlásil sankce za ilegální a nařídil zemím EU zrušení sankcí.

Revize zahraniční politiky USA a EU v posledních deseti letech výrazně podrývá morální autoritu západního světa a podtrhuje fakt, že demokratické režimy jsou značně ovlivňovány vojensko-ropným průmyslovým komplexem. Současný obrat situace v Sýrii dává alespoň malou naději na to, že výbojné války západu na Blízkém východě se blíží ke konci a že veřejné mínění a demokratický proces již nejsou tak lehce manipulovatelné jako v minulosti. Posiluje hlas libertariánů v USA i ve Velké Británii jako je Ron Paul nebo Nigel Farage, kteří proti vojenským intervencím v zahraničí dlouhodobě politicky bojují. Přesto by odhodlání USA ovládnout režimy v Iránu a Sýrii nemělo být podceňováno.

Vít Jedlička, analytik společnosti Colosseum a.s., zakladatel Reformy.cz o.s. a předseda Strany svobodných občanů v Královéhradeckém kraji