„Došlo k zvrácení zákona! A policejní moc státu byla zvrácena společně s ním! Zákon, pravím, se nejen odvrátil od svého patřičného cíle, ale začal sledovat cíl zcela opačný! Zákon se stal zbraní všech druhů chamtivosti! Aniž by zabraňoval zločinu, zákon sám je vinen zlem, které by měl trestat! Pokud je toto pravda, jde o vážnou věc a morální povinnost mi nakazuje upozornit na ni své spoluobčany.“ Tak začíná kniha Zákon od Frederica Bastiata z roku 1850.
Při pohledu na soukromá golfová hřiště, ranče a hotely stavěné z evropských dotací, se zdají být Bastiatova slova stále aktuálnější. Jak je možné, že se v celé EU stalo normou, že peníze od daňových poplatníků, z nichž většina měsíc co měsíc bojuje o to, aby vyšla s výplatou, plynou tak okatě do soukromých kapes? Jak je možné, že se lidé nebouří, když jím stát zvyšuje a stále vytváří nové daně? Když je zadlužuje na generace dopředu, aby si hrstka vybraných lidí mohla užívat luxusu z cizího?
Korupční a dluhový pohled
Státy EU se od roku 2007 masivně zadlužují, přesto nám z Evropské unie v minulém roce přiteklo na mnohdy zvrácené dotační projekty EU o 84 mld. Kč více, než jsme do EU poslali. Státní dluh České republiky vzrostl o 81 miliard na obludných 1 683 miliard. Jenom v letošním roce zaplatíme 60 miliard na úrocích. Nebylo by řádově rozumnější, kdyby si státy místo budování cyklostezek a soukromých rančů spíše začaly splácet své dluhy? Bylo, ale splácení dluhů není pro politiky atraktivní. To vysvětlil Richard Sulík, jehož vláda na Slovensku padla, protože jeho strana Svoboda a Solidarita odmítla podpořit vznik eurovalu (ESM), který státy platící eurem svazuje do společného dluhového otroctví.
„Aby nebyl v politické elitě příliš velký odpor ani proti těm úplně nesmyslným pravidlům EU, tak tu máme eurofondy. Eurofondy ničí naší společnost, korumpují nejvíce slovenské politické elity. ... korupce samozřejmě přímo souvisí s evropskými fondy. Spousta politiků je přímo namočených do eurofondů a nikdo nebude vystupovat proti nějakým nesmyslným pravidlům EU, respektive bojovat proti tomu, když Slovensko je vysloveně znevýhodňováno.“
Ekonomický pohled aneb čistá pozice je mýtus
Celkově nám podle tendenční studie úřadu vlády od našeho vstupu do EU přiteklo 334,4 miliardy korun. Je zcela zřejmé, že studie, jejíž závěry byly sice zveřejněné už teď, ale celá bude k dispozici až po !eurovolbách! zcela opomíjí skryté náklady členství v EU. Samotná komise odhaduje, že byrokratická zátěž způsobená desítkami tisíc směrnic zpomaluje hospodářský růst o 3,5 procenta HDP. Jenom to nás stojí 135 miliard ročně. Britská strana UKIP škodu způsobenou regulacemi EU odhaduje na 5,5 procenta tedy 212 miliard korun ročně. To znamená, že dotace, i kdyby nebyly na úplné nesmysly, nám kompenzovaly hospodářskou sotva za poslední tři roky, ale v EU jsme již od roku 2004! Další ztrátu přináší to, že cla se staly po vstupu do EU příjmem Evropské unie. Podpora obnovitelných zdrojů nás vyjde na 45 miliard ročně. Nový čeští byrokraté stojí okolo 10 miliard korun ročně. Celkově Petr Mach dospěl k tomu, že nás členství v EU stojí minimálně 200 miliard korun ročně.
Zajímavé také je, že všechny země, které dostávaly nejvíce dotací na hlavu jako Řecko, Španělsko, Portugalsko a Irsko se také dostaly v současné době do největších hospodářských potíží. Může za to kombinace inflace, kterou dotace plynoucí do země způsobují a nutnosti spolufinancovat evropské projekty ze státního rozpočtu.
Stále více lidí si nemorálnost státních dotací uvědomuje a po republice přibývají jako houby po dešti cedule s nápisem: „Nebylo financováno z fondů EU“. Pro mnohé lidi je lákavější, než získat levně milióny z EU, vědět, že nežije na ničí úkor.
